Bílá paní - Aleš Brichta

Dívka bledá ze starého hradu, co vychází nocí na cimbuří.
Pokoj hledá a nenachází, její závoj zavlaje na věži.
Záhadnou svou mocí čelo chmuří, bílý závoj nezamrazí.

Kdo chce znát bílou paní přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, ten vytuší ...

Smutek z jejích nočních procházek po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek po zaprášených síních.
Měsíc bledý velikou má vadu, svitem nezahřeje, jenom chladí.
Smutně hledí, bez úsměvu, ozvěna kroků utichne v protěži.
A vítr nezavěje, nepohladí, drsnost roků bez prodlevy.

Kdo chce znát bílou paní přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, ten vytuší ...
Smutek z jejích nočních procházek po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek po zaprášených síních.

Když pak stojíš v mým zákoutí s pohledem do kraje z gotického okna,
tak málem tě to zarmoutí, že vítr vlasy rozevlaje u gotického okna.
Tvůj smích ji probudí z denního spánku neviditelná pro nás.
Její dech nás zastudí zachvěním vánku, neviditelná pro nás.
Vždyť nechce být duchem, už nechce být sama,nechce být smutná, tak moc ji to schází.

Z krve a citů, má lásko, nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní.
Má lásko, nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní,
bílou paní, bílou paní...