Déšť, vůz a pláč - Daniel Hůlka

Mrak černých vran na město klade zvláštní stín.
A s ním i strach, ten kdo dřív jen klel, se modlí.
Kdosi se v přítmí skryl, měl nůž,
jeden muž, co zákon ctil, tiše k zemi pad
a tu noc ho pryč vez vůz.

Vůz máčel déšť a zněl jen zvon a v dálce kříž.
Vůz táh jen kůň, vez náklad svůj ke kříži blíž.
Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách,
slévá se dál, ve vzpomínkách.

Vůz blátem jel, když míjel strom, jen kluk tam stál,
kůň táh ten vůz, déšť větve rval a kluk se bál.
Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách,
žal vítr svál, kluk stál tam dál.

Za tou zdí dám v kámen vepsat,
hájil právo, zákon a čest,
jistě bůh se mýlil, proč mi tátu bral,
jak mizel mrak u těch bran, mizel v dálce i ten vůz.

Vůz blátem jel, když míjel strom, jen kluk tam stál,
kůň táh ten vůz, déšť větve rval a kluk se bál.
Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách,
žal vítr svál, kluk stál tam dál.