Sen - Daniel Landa

ŠTĚPÁN:
Zdál se mi sen,
jenž ukrad mi spaní:
Že za vstřícnost platíme
vysokou daní,
a ve vlastním městě
jsme my jako cizí,
s vírou jsem doufal,
že s ránem sny mizí -
i vyšel jsem do ulic
prodávat ryby,
a doma jsem zjistil,
že peníze chybí -
to vokrad mě zas jeden
o mojí hrdost,
kde není pomoci
nastoupí tvrdost.
JAKUB:
Štěpáne!
Vím, na co asi narážíš,
myslím však, že není tak zle!
ŠTĚPÁN:
Zrovna ty mě zarážíš...
JAKUB:
Vždyť mluvíš jak darebák.
ŠTĚPÁN:
Hle!
Kdosi na odvetu
hodil kámen.
Já bych řek
- možná, že se pletu
- že měl pekař vztek!
Jejich krev, bratři,
je jiná, než moje.
Tolik jim patří,
jsou drzí - tak co je?
Jak je to možný,
vždyť není jich víc,
stačí jen mžik
a už nemají nic.
No, přesně tohle
je ten správný lék,
jak vím, jsme stejná krev
a já bych řek,
že vy jste ti nejlepší -
jste totiž naši.
Dáme se do díla,
pomozte, braši!
Najdeme meče, co předkové kovali,
pro nás tu zůstaly
jak symbol práva,
národu sláva.
Nestůjte v kleče,
nebo vás povalí!
Kam jste se schovali
před vlastní duší?
A srdce buší!
Teď běžte domů-
emoce stranou!
Pro vaše děti,
pro zem milovanou.
Zítra se sejdem
všichni zas tady,
bez těch, kdo nepatří do naší řady!