Animaexhalare - ETHS

J'aurais dû ressentir la détresse dans ta chute, ce déniement, ton refus de la vie qui nous lia par dépit.
Je comprends, ressens l'addiction qui te boit vers le fond, elle court en moi, m'attire vers moi.
Sans la voix, le dialogue est plus audible et seul reste ta main, ses écrits qui finalement remplaceront tes cris.
Une odeur de chair se dispute au parfum, prend possession de l'air.
Violemment aspiré par ce trou béant, il me regarde, atone, et me lance "maintenant ou jamais".
Tous ces mots que nous n'avons jamais pu dire s'échangèrent dans le silence par les regards de nos deux êtres fissurés.
Doux moment, douce maman...
Sans faiblir, l'animadversion alimentait ce désir furieux de contempler enfin un spectacle commun.
Maintes fois, j'ai écrit un scénario implacable.
Chaque soir l'habit du malheur s'ajustait, inavouable.
Le temps, son œuvre, ne laisse de ces sombres heures que des flashs intercalaires de cet enfer effrayant qui nous brisa tous.
Des flots d'éthanol corrosif brûlaient tes choix, voilà ce qu'il me reste de toi, une lente lumière chaude d'un soleil froid, ces rares instants profonds de communion voilant l'inévitable destruction.
Longtemps il n'est resté des ténèbres qu'une envie impatiente de partir, de grandir abandonner l'antre imprégnée de fumée, baignée d'alcool, briser les chaînes du passé, créer l'irréel.
Mon idéal viscéral perdu dans les abysses d'une obscurité absolue ces doux accords dissonants de mélancolie, stridents, exhumèrent mon cadavre de l'ennui.
Nu face au monde, l'asphyxie paraît naturelle, artérielle.
Les âges peuvent courir, l'expérience nourrir, les ressentiments pourrir, les textures atonales et le temps donnent une chance de guérir.
L'insecte qui pullule, grignoteur de cellules, engraissé par l'abus, menaçant de mille somations, te dévora.
Emprisonné dans ta gorge, la bête affamée se referma.
Te voilà maintenant parmi les nôtres, ma mère bienveillante, apaisée aux côtés de ceux qui nous construisent.
En grandissent, ceux qui nous ont appris à dominer cette sinistre folie atavique qui nous étreint toi et moi.
Nous n'aurons pu faire connaissance que sur la fin, ces dernières heures muettes avant le départ, gorgées de sourires délicats, d'attention, ces souffles de compréhension ont gravé à jamais ma mémoire.
Je n'ai pu goûter que si peu à tout ça, c'est si dur, ça me manque.

Mám pocit tísně v pádu, toto odmítnutí, popírání svého života, který nás závazné natruc.
Chápu, pocit závislosti, které pijete až na dno, vběhla do mě, mě přitahuje k sobě.
Bez hlasu, dialogu je slyšitelný, a je jen vaše ruka, jeho spisy, které nakonec nahradí váš křik.
Vůně parfému těla sporu, převezme vzduchu.
Násilně nasáván do díru, vypadá, pomalu, a hodí mi "teď nebo nikdy".
Všechna tato slova, mohli bychom nikdy vyměněny slova v tichu, které vypadá z našich dvou bytostí popraskané.
Sweet sweet čas máma ...
Neztenčenou měrou, krmení vyslovení nedůvěry této nespoutané touhy, aby konečně sledovat pořad dohromady.
Mnohokrát jsem psal scénář neúprosný.
Každý večer nešťastný zvyk úpravy, nevyslovitelné.
Čas, jeho práci, listy těchto temných hodinách, které záblesky mezivrstev této hrozné peklo zlomil nás všech.
Proudy žíravé spalování etanolu je vaše volba, co jsem tě opustil, pomalé teplé světlo na chladné slunce, tyto vzácné okamžiky hlubokého společenství závoje nevyhnutelné ničení.
Dlouho zůstal ve tmě, je touha jít kupředu, rostou opustit den impregnované kouře, zalité v alkoholu, lámání řetězy minulosti, vytváří neskutečný.
Můj ideální viscerální ztrácí v propasti absolutní tmy sladké melancholie disonantní akordy, pronikavým, exhumováno mrtvola mé nudy.
Nahý před světem asfyxie zdá přirozený tlak.
Věk může pracovat, zkušenosti krmivo resentimentů hniloba, atonální textury a čas dát šanci se hojit.
Roje hmyzu, uštipující buňky výkrmu zneužitím, ohrožující somatické mil, jste jedli.
Trapped v krku, hladové zvíře zavřené.
Tam jste se mezi námi, moje matka vlídně, klidně vedle těch, které jsme stavět.
V dospívání, ti, kteří se naučili překonat tuto katastrofu atavističtější šílenství, která svírá nám ty a já.
Budeme vědět, že na konci, tyto tiché hodiny před odletem delikátní doušky úsměvy, pozornosti, porozumění ty výbuchy jsou vytesány v mé paměti navždy.
Nemohl jsem chuť, že tak málo, že je to tak těžké, I miss it.