Píseň labutí - Hana Zagorová

Vychladlá jsou hnízda v rákosí, prázdný náš prám.
Tak se ptám, kde ty, má lásko, jsi? s kým šel‘s a kam?
Když labuť odletěla, prý tak ať, však se vrátí zas.
A já volat chtěla - též se vrať - a selhal mi hlas.

Jak se máš má lásko bývalá?
Jak se máš se ptám?
Necítíš se sám? Nechybím ti tam?
Jak se máš má lásko bývalá?

Nemusíš mi lhát, vždyť chci pouze znát,
zda ještě trochu máš mě rád.

Zamával‘s a po tvém mávnutí prázdná je pláž.
Nezměrná je lítost labutí, krátký stesk náš.

Co tu po něm zbyde k úsvitu? Pouho pouhé nic.
Náhle slova váznou tam i tu a přání je víc.

Jak se máš má lásko bývalá?
Jak se máš se ptám?
Necítíš se sám? Nechybím ti tam?
Jak se máš má lásko bývalá?

Ne, nemusíš mi lhát, vždyť chci pouze znát,
zda ještě trochu máš mě rád.

Labuť zná stesk písně dozněné, zná velký žal.
Umírá nad ztrátou přítele, my žijem’ dál.
Jak je mi smutno z toho, víš-li jak.
Pláč prázdných těl. Žít, zemřít pro někoho,
ne jen tak, snad každý by měl.

Proč jsi dnes má láska bývalá?
Kdo to chtěl, kdo z nás?
Kde se vzal ten mráz? To chtěl on, to čas.
Proč jsi dnes má láska bývalá?

Kdybys měl víc rád mohla já jsem snad
tvou bílou labutí se stát.