Aj mena ou bejby hel - Harlej

1. Je to všechno pryč. Nenávratně a jednou provždy pryč. Jen rezavá nádrž mého prvního hárleje a roztrhaná bunda nasáklá olejem mi občas proti mé vůli připomenou tu dobu. Silnici rozpálenou sluncem, tetelící se vzduch, vzteklý řev motorek a omamnou vůni benzínu. Znovu vidím ty ošlehané tváře za vysokými řidítky, jejich rysy jsou však již rozmazané rukou času. Ale jednu tvář nezapomenu nikdy, i kdybych žil tisíc let. Jede v čele, vždycky první. Hrdý, nespoutaný, s mastnými vlasy vlajícími ve větru. Jmenoval se Ločman. Vlastně to byla jeho přezdívka, jeho pravé jméno neznal nikdo, ani rodiče. Pro všechny to byl vždycky jenom Ločman. A pro mne ještě něco navíc. Táta. Člověk, který mi dal nový život a naději. Tehdy, když mě našel na ulici, stál jsem už po pás v řece smrti. A on mne posadil na svou motorku a vyvezl za město. Zapálil oheň a celou noc jsme jen tak seděli, kouřili a dívali se do plamenů. Nebylo třeba slov.

2. Od té doby jsme jezdili spolu. Zdálo se, že to nikdy nezkončí . A pak přišla ta zatáčka. Všichni o ní věděli. I Ločman. Nevím, proč to udělal. Místo, aby přibrzdil, přidal plyn a dal svému hárleji křídla. Jakoby se chtěl vysmát strachu, přírodním zákonům a všemu, co člověka svazuje. A to byl konec. Nebo spíš začátek konce. Všichni jsme to věděli. Teď už je to pryč. Nenávratně a jednou provždy. Jediné, co tu zbylo, je ta Ločmanova píseň. Zpíval si ji ve chvílích toho zvláštního smutku, kdy blednou hvězdy, začíná nový den a člověk je úplně sám. Zpíval ji nahlas, falešně. hlasem poznamenaným lety a burbónem, ale pro mě to znělo jako hudba z ráje. Bylo to asi takhle:

R: Aj mena ou bejby hel
aj mena ou juvi sej
ví nemo skáj Ločman fri
aj mena ou bejby hýl