Pro malou Lenku - Jaromír Nohavica

Jak mi tak docházejí síly já pod jazykem cítím síru
víru ztrácím v sebe víru a to mě míchá.
Minomety reflektorů střílí,
jsem malým terčem na bitevním poli,
kdekdo mě skolí a to mě bolí, u srdce píchá.

R: Rána jsou smutnější než večer,
z rozbitého nosu krev mi teče,
na čísle padesát šest jedna nula devět nikdo to nebere.

Rána jsou smutnější než večer,
na hrachu klečet klečet klečet,
opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek.

Jak se ti vede?
No někdy fajn a někdy je to v háji,
dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají.

Jak říká kamarád Pepa:
Co po mně chcete slečno z první řady,
vaše vnady mě nebaví a trošku baví.
Sudička moje byla slepá, když mi řekla to co mi řekla,
píšou mi z pekla že prý mě zdraví, že prý mě zdraví

R: Rána jsou smutnější než večer,
z rozbitého nosu krev mi teče,
na čísle padesát šest jedna nula devět nikdo to nebere.

Rána jsou smutnější než večer,
na hrachu klečet klečet klečet
opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek.

Jak se ti vede?
No někdy fajn a někdy je to v háji,
dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají
Tú tú tú ...

Má malá Lenko co teď děláš, chápej že čtyři roky to jsou čtyři roky
a čas pádí a já jsem tady a ty zas jinde.
Až nebudu říkej žes mě měla,
to pro tebe jsem skládal tyhle sloky
na hrachu klečel a hloupě brečel a světu dával kvinde.

Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev mi teče,
na čísle padesát šest jedna nula devět
nikdo to nebere.
Rána jsou smutnější než večer
na hrachu klečet klečet klečet,
opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek

Jak se ti vede?
No někdy fajn a někdy je to v háji,
dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají.

Tú tú tú ...