Pro Martinu - Jaromír Nohavica

Včera jsem vyšel proti proudu času
na břehu poci při šem sem našel pramínek vlasů
čí asi byl, jak dlouho tady leží
včera jsem pochopil, jak život běží

Za okny mrholí, volal jsem Tereze,
řekla, že ke mně už nevleze
že jsem ji posledně nalákal na známky
následně dostal jsem strach

já hlupák veliký, všechny ty aršíky
na nichž byl Gagarin, prodal jsem v pofisu
teď na dně almary kromě dvou dopisů
mám jenom prach, ach ach, ach ach

Celou noc hrál jsem na kytaru
všechno, co v mládí znal jsem
přišlo vhod i k stáru
copak je tak těžké pochopit
že se bez lásky nedá žít

Koupil jsem kytaru v bazaru v Těšíně
a zpívám pod okny Martině
písničku o rose, která mi na nose
v té zimě sublimuje
a kapky stékají jak slzy po líci
po celé ulici slyšet je mé volání
kdo mně zachrání, když ani ona
mně nemiluje, je je, je jé je
to mně znervozňuje, je je je
proč se neusměje, je jé
naděje ještě je, je je je je je

Má malá babeta, popleta
odešla do světa, zmizela do kelu
fláká se v Bruselu a já tu si stelu
bez jejích pocelů sám
v Evropskou unii spěchala,
modrou petunii mi tady nechala
může mi z okolí pomoci někdo-li
jak je ta písnička dál, hm hm hm
pán Suchý prý ji psal, ha há há
jako kluk jsem jí znal, há há há
na na na na, na na na na