Starej voják - Komunální odpad

Po schodech špinavejch postava bez jména,
unavený starý voják kráčí.
Osudem zmačkanej, kolem dveří beze jmen,
jakoby dobře věděl, kam má Amijít.

Vzpomínky ty trochu bolí a málokdy je umaže čas,
horší, nežli dostat holí, je to, co zůstane v nás.
Vzpomínky ty trochu bolí a málokdy je umaže čas,
horší, nežli dostat holí, je to, co zůstane v nás.

Voják sáhnul pod kabát, v krabičce od tabáku
ukrývá zbytek jeho sil.
Mosazná nábojnice za chvíli si v jeho srdci,
za chvíli si najde snadný cíl.

Vzpomínky ty trochu bolí a málokdy je umaže čas,
horší, nežli dostat holí, je to, co zůstane v nás.
Vzpomínky ty trochu bolí a málokdy je umaže čas,
horší, nežli dostat holí, je to, co zůstane v nás.…

Ten starej voják co zpátky jít chtěl, co doufal, že najde to, co najít chtěl,
teď tady stojí o dveře opřený, na dveřích jméno, už dávno nečtený.

Vytáhnul klíč a zámkem otočil, ruce se třesou, když kliku uchopil,
nikdo ho nevítá, smích dětí neslyší, tak tady klečí a pláče do dlaní.

Na stole ležej jak mrchy dopisy nečtený, dopisy od něj, kde stojí, že mu všichni chybějí,
jak je to možný, že je nikdo nepřečetl, jak je možný, že se zhroutil jeho svět. Ten starej voják…

Ten starej voják serval metál na prsou, proč je sám, kde všichni jsou,
ten starej voják hlaveň k srdci namířil, utřel slzy, vystřelil,
ten starej voják nenašel co najít chtěl, výstřel krásně zabolel,
ten starej voják na schodech do nebe stál, půjde sám a půjde dál.