Zrcadlení - Kryštof

Do perutí v konečcích řas...
Jak z telegrafních drátů vytepu vzkaz,
že cítím ztrátu,
ve svém aparátu.

To ticho před bouří,
co zebe víc než vanilkové nebe,
tři plus milión sto básní,
že napíšu zas...
A můžeš se dívat a vstupné si nech,
jen když mé tělo orosí dech.

Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...

Do perutí v konečcích řas...
Jak z telefonních tónů vypustím hlas,
že chci přímou linku,
jen na chvilinku.

Než sečtu kresby letokruhů,
já z knihy ohrožených druhů,
Já milenec něžně brutálních krás...
A můžeš se dívat a vstupné si nech,
jen když mé tělo orosí dech.

Už dobře znám to tiché hřmění
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...

Už dobře znám to tiché hřmění
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...

Do perutí v konečcích řas...
Jak z telegrafních drátů vytepu vzkaz,
že dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...

Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací
to co ztrácím...