Die Strasse der Zeit - Lacrimosa

Und was ich sah war Menschlichkeit...
Und was ich sah war Dummheit
Menschlicher Neigung entsprechend
Tierisches Verhalten

Den ganzen Tag habe ich gewartet
Und sah die Menschen nur an mir voruber ziehen
Nun ist es Abend und die Strasse leer
Ich bin mude - wohin soll ich noch gehen?

Auf der Strasse der Zeit...
Alleine schon seit Stunden
Bin ich nun schon unterwegs
Mein weg fuhrt mich nach gestern
Auf der Strasse der Zeit

Hier und da sah ich die Menschen
Flach danieder - stumm vor Angst
Von ihren Brudern uberrannt
Und rucksichtslos zertreten
Ich sah die Menschen
Tief beschamt
Verraten und enttauscht
Und schon fruh in ihrem Leben
Im Todeskampf sich wiegend

Besiegt oder als Sieger
Gestarkt oder zerstort
Am Ende bleibt nur Hass
Und so gehen sie zu Boden

Ich sah die Ruhmessaulen grosser Menschen
Ich horte selbst noch ihre Worte
Und war geruhrt und tief bewegt
Doch zuvor sah ich ihr Ende
Und auch das ihrer Visionen

Ich durchwanderte die Kriege
Sah die Angst und das Verderben
Und ganz gleich ob Krieg - ob Frieden
Egoismus - blinder Hass
War doch immer hier zu gegen
Und ich lief weiter durch die Nacht
Und sah nur mehr noch mehr Tranen
Und noch weiter lief ich fort
Und was ich sah war Dummheit
Menschlicher Neigung entsprechend
Tierisches Verhalten

Und als der Morgen sich erhob
Und die Nacht der Sonne wich
Zeigte sich mir jung und wild
Die grosse Zeit der Griechen
Und die Hoffnung dieser Menschen
Ihr Mut und ihre Kraft
Erfullte mich auf meinem Weg
Zum ersten mal mit Freude
Und erschopft von allen Zeiten
Legte ich mich nieder
Vor den Mauern von Athen

Und wahrend ich die Augen schliesse
Sehe ich das junge Volk
Sich voller Hoffnung und voll Stolz
Im angesicht der Sonne mehrem

A co jsem viděl byla lidskost...
A co jsem viděl byla omezenost.
Lidská náchylnost odpovídá
potlačením zvířat.

Celý den jsem čekal
a viděl lidi jít jen kolem mě.
Teď je večer a ulice je prázdná.
Jsem unaven - kam mám ještě jít?

Na ulici času...
sám již hodiny.
Jsem teď už na cestě.
Moje cesta mě vede stejně jako včera
do ulice času.

Tady a tam vidím lidi.
Kolmo k zemi - němí strachem.
Svými bratry povaleny
a bezohledně pošlapány.
Vidím lidi,
hluboce zahanbeny,
zrazeny a zklamány
a už tak brzy ve svých životech
v agónii.

Poraženi nebo jako vítězové,
posíleni nebo zničeni
na konci zůstane jen nenávist
a tak jdou k zemi.

Viděl jsem sloupy slávy velkých lidí.
Sám jsem slyšel ještě jejich slova.
A byl jsem dojatý.
Ale předtím jsem viděl jejich konec.
A také ty jejich vize.

A prošel jsem válkou,
viděl jsem strach a zkázu
a docela jistě kvůli válce - kvůli míru.
Egoismus - slepá nenávist,
vždcky to bylo tady všude kolem.
A tak jsem dál běžel nocí,
a viděl jsem ještě mnohem více slz.
A dál jsem ještě běžel pryč.
A co jsem viděl, byla omezenost.
Lidská náchylnost odpovídá
potlačením zvířat.

A když začalo ráno,
a noc slunci ustoupila,
ukázalo se mi mladé a divoké.
velké časy Řecka
a naděje těchto lidí.
Jejich mysl a jejich síla
mě naplnila na cestu.
Poprvé štěstím
a vyčerpala mi čas.
Lehl jsem si níž
před zdmi Atén.

A během toho zavírám oči.
A vidím ten mladý národ.
Plný naděje a plný hrdosti,
která v tváři slunce sílí více a více.