Dialog s měsícem - Luboš Odháněl, W.I.X. , Nastarýkolena

Ptal jsem se potoků zpěněných, co přináší z řeky proud.
Kolik kluků a holek je nevěrných a kdo právo má vynášet soud.
Za úplňku mluvil jsem s Měsícem.
On ptal se mě, jaké to je, být člověkem, který zrodil se
na planetě jménem Zem.

Já vyprávěl jsem o rozkvetlých lípách,
kam slétají se hejna včel,
a opálených blonďatých dívkách.
Ten Měsíc mi vše záviděl.

Mám nápad, počkej, až se rozední.
A místo spánku přijď navštívit Zem.
Jsem zvědavý, co v uších Ti bude znít,
až tu prožiješ jedinej den.

Není všechno zlato, co třpytí se,
na to vem, měsíčku, jed.
Nejhorší na tom, že neví se,
že to nepoznáš na lidech hned.

Okusíš lásku a vzápětí bídu, uzříš to, co je žal.
Co slíbených slov mění se rázem v špínu, rád bych ti jen radu dal.

V ten okamžik nebe se zatáhlo a Měsíc někam se skryl.
A já měl pocit, zda se mi vše nezdálo a zda ten Měsíc vůbec tu byl.
Ač tu nejsi, vím, že mě posloucháš.
Mé rady a názor ber a pamatuj, že touhu rukou nespoutáš.
A za tu svou, za tu se per.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Já slyšel kohosi hrát.
A tak hraju a zpívám, to aby se žilo,
a kousek své touhy chtěl bych Vám dát.