Kejklíř - Luboš Odháněl, W.I.X. , Nastarýkolena

Kdysi jsem na zámku hrál na svou kytaru,
kdysi jsem kejklířem byl.
Bavil jsem krále i jeho smetánku,
pokorný život jsem žil.
Než jsem se zahleděl do očí tvých,
do tváře bílé jak padlý sníh.
Před branou štěstí chvíli jsem stál,
když jsem se zamiloval.

Ten král se však rozhněval,
že dívka mě ráda má, že lásku svou dokáže dát.
Pryč táhni mi ze zámku, kejklíři špinavá,
a k vojsku mě zverbovat dal.
A já teď slyším Tvůj nářek a pláč
a Ty se, lásko, zoufale ptáš:
Proč odcházím do boje, bodákům vstříc
a nemůžu na to nic říct.

Pět let jsem v legii za právo bojoval,
pět let jsem o Tobě snil.
A smrtce v bílém hávu jsem vzdoroval,
přesto mně zbylo dostatek sil.
Pozvednout kytaru a s ní i hlas,
že trocha lásky přec zbyla v nás.
Tak Ti ji posílám, na strunách zní,
snad k Tobě včas doletí.

Já dočkal se vítězství a k Tobě domů hnal,
zklamání jsem se dočkal.
Na nádvoří v obětí drží Tě sám pan král
a děcko hned jsem poznal.
Proč osud dokáže tak krutý být
a z kalichu smutku já zas musím pít.
Proč oni jsou nahoře a já zas níž,
lásko, co o tom víš?

Tak zvednul jsem hlavu výš,
nu, což mi zbývalo, a zabalil kytaru svou.
Králi se uklonil, sehnuv' se trochu níž,
jsem kejklíř a život je hrou.
A zas je mým domovem jen širá pláň,
lásce a osudu zaplatím daň.
Před branou štěstí chvíli jsem stál,
než jsem se zamiloval.