Útesy sebevrahů - Luboš Odháněl, W.I.X. , Nastarýkolena

Tam před zdí hřbitovní uložili k spánku
děvče, co nosilo korále pouťový.
Ať se jí hezký sen zdá o slunci a zámku,
každý člověk na zemi je smrtelný.

Útesy, útesy sebevrahů každý den něčí osud naplní.
Ztráty a nálezy z minulých dnů, rekviem údolím tiše zní.
Posvátná místa mění osudy v nás,
jdeme řekou smrti plnou kamenů.
Ten plamen lásky navždy zahubil mráz,
rozlitou kaluží všedních dnů.

Ty útesy vlastně hroby jsou,chybí jenom kříže,
zlomených duší stále přibývá.
Zástupy sebevrahů jdou, ať žebrák byl, či kníže.
Co jednou skončí, těžko začíná.

Na křídlech času žalem zlomeni otvíráme bránu
cizím světům, tajemstvím a snům.
Jsme s věčností už navždy spojeni.
Smilovaná náruč. Co zbylo, dávno není, jen vypálený dvůr.