Samotářka - Monika Absolonová

Já samotářka samotná do noci vstříc a v šero koutů
A otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů
A náhle aniž vím už mi nic nechybí jsem s ním
Já samotářka najednou se samotou se vypořádám
On vlastně vůbec netuší že potají mu z ruky hádám
Co má se mu kde stát a co můj nejdražší má rád
Má tak rád kdy s úsměvem ho vítám
Když jdem tmou a nábřeží už dřímá
Je nesvůj když den mně neobjímá
A jeho drobných něžností se sotva dopočítám
Když pak mží tak on mně pláštěm chrání
Zmokne sám když přenáší mně louží
Jen se dotknem a vím jak po mně touží
Snad nosil by mně na rukou v tom dešti do svítání
Tohle já si jen tak nalhávám sama mluvím se sebou i tentokrát
Beznaděj jen sebeklam to znám jenže já věřím v slůvko snad
Když svítá a mlha zvolna stoupá pryč je déšť a s ním i on se ztrácí
Dům z karet se rozpadá a kácí zas na světě jsi samotná co naděláš ty hloupá
Sen končí proč já se koncům bráním příběh můj je přeludem jen zdáním
Co na tom jdi samotářko za ním a toužit budu po něčem co nemůže mi dát

Má lásko 3x proč jinou máš tak rád