Slečna sen - Naďa Urbánková

Jdu si lesem a náhle tu potkám
slečnu sen, slečnu sen.
Já tu bloudím a cestu svou hledám
z lesa ven, z lesa ven.

Já tu hledám tu nej, tu nejhezčí z cest,
která mohla by mě k tobě vést,
tvých kudrn tak mít jen
plnou náruč a nést jen tam,
kam jenom slunce zapadá.

A zlíbí se má víčka spolknout
jen tak sám, jen tak sám,
já jenom jak sova si houknout,
rád tě mám, rád tě mám.

Já tu hledám tu nej, tu nejhezčí z cest,
která mohla by mě k tobě vést,
tvých kudrn tak mít jen
plnou náruč a nést jen tam,
kam jenom slunce zapadá.

A ptáš se pak tý, který říkáš
slečna sen, slečna sen,
to jméno teď přes hlavu svlíkáš,
tvý je jen, tvý je jen.

Tak tu hledáme tu nej, tu nejhezčí z cest,
která mohla by nás k sobě svést,
tvých kudrn tak mít jen
plnou náruč a nést jen tam,
kam jenom slunce zapadá.

Tak tu hledáme tu nej, tu nejhezčí z cest,
která mohla by nás k sobě svést,
tvých kudrn tak mít jen
plnou náruč a nést /:jen tam,
kam jenom slunce zapadá.