Stokrát Chválím čas - Ondřej Ruml

Po lávce tvého nártu přejdu nejsnáz pláče proud,
na stéble tvého zápěstí můžu dál i v bouři plout.
Jen v hořkomléčné dráze tvých vlasů chtěl bych spát
a máš-li vést mě k zkáze, tak já ji příjmu rád.

A stokrát chválím čas,kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.

Jak terče střelnic na poutích jsou ta souhvězdí tvých pih
a máš tak svůdná zákoutí jež neznat byl by hřích.
V tvých nástrahách jak v Séně se topím dál a dál
a zná tě stále méně a já bych rád Tě znal.

A stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.
Ač ráno sám jsem v dálce, ta hořkost má je táž,
na mráčky píšu palcem to, co dávno, dávno znáš.

A stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.
Ač ráno sám jsem v dálce, ta hořkost má je táž,
na mráčky píšu palcem to, co dávno, dávno znáš.

Že stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám