Vincent - Pavel Bobek

Stále stejnou tmou
svítí plátno bloudících,
malíř půlnoc kreslí smích,
ten obraz píseň zpívá pojednou.

Stíny na kopcích,
ticho hnízd a moudrý sníh
svál sem hřích všech dětských cích
v těch barvách, které prosí tě pojď k nám.

Já už vím a znám,
co jsi tenkrát toužil říct
a jak jsi trpěl pro své nadání
učit lidi vidět víc,
však nebyl nikdo, kdo by naslouchal,
snad dnes tu s tebou stál.

Stále stejnou tmou,
stejné louky tu hoří dnes,
mrak je láká do nebes,
kde Vincentovy modré oči sní.

Jak jen pozmění
barvy žhnoucích slunečnic,
vítr v tváři má pár skic,
to smýknul štětcem touhy van Gogh sám.

Já už vím a znám,
co jsi tenkrát toužil říct
a jak jsi trpěl pro své nadání
učit lidi vidět víc,
však nebyl nikdo, kdo by naslouchal,
snad dnes tu s tebou stál.

A svět tě tak trýznil,
tvou lásku splácel zlým.
Jen černé vrány nad hlavou
ctí tvou mysl bolavou,
svět nazval velkou vášeň šílenstvím
a já chci ti říct Vincente,
že není nikde svět pro lásku
tvou, se kterou bdím.

Stále stejnou tmou,
portrét v tichu muzejním,
něžná dlaň, hold váženým
všem očím, které nesmí rozumět.

Prohlíží si prázdnou zeď
a chlápka v cárech nejchudších,
v tvých růžích trn snad ostřejší,
než kord, co slouží srdci divným hrám.

Já už dávno znám,
co jsi tenkrát toužil říct
a jak jsi trpěl pro své nadání
učit lidi vidět víc,
však není nikdo, kdo by naslouchal
tak hledat musíš dál.