Pieta - Reflexy

V ruce má kytku smuchlanou,
smutné oči hledí dívčí tváře.
Snad se své dívky davno vzdal,
osud mu vkreslil vrásky do tváře.

Nejde on zapoměl den,
tehdy smutný průvod odnesl,
sebou hnící krásu,
Nejde on zapoměl den,
tiše pod zlatým listím leží.

Smutné nebe pláče drobným deštěm
dlouhý vzlyk patři snad jejím ústům
který své lásce nerozumí,
pouze stisk jeho rtů
stěží dál se sám brání.

Nejde on zapoměl den
tehdy smutný průvod odnesl
sebou hnící krásu
Nejde on zapoměl den
tiše pod zlatým listím leží.

Smutné nebe pláče drobným deštěm
dlouhý vzlyk patři snad jejím ústům
který své lásce nerozumí,
pouze stisk jeho rtů
stěží dál se sám brání.

Nejde on zapoměl den
tehdy smutný průvod odnesl
sebou hnící krásu
Nejde on zapoměl den
tiše pod zlatým listím leží.