Birds Elope With the Sun - The Agonist

Air like water, water like stone, birds elope with the sun.

A velvet quietus furtively draped over ears.
Quartz underfoot and crystalline opal years.
Welcome webs of gasping despair.
Nival anaphora textures the air.
Anamnesis waltzes through...
The windows, shit tight, and the fires are fueled... Reminding naivete of its magnitude's inferiority.

Skywards stretching arms become thin and weak.
Bony fingers comb the clouds then curl into fists,
admitting defeat. Blood concedes to gravity's pull,
leaving hollow skeletons all erect,
perforating the skyline an impenetrable cage...
like skin drawn tight, and canvas cracked with age.

Escapist flights and lengthy nights as some succumb and slumber awakes..
Faces count minutes til noon
solar ghosts come kiss the moon goodnight
grey memories for now. A thousand families,
down, will fall. Nival tears bury them all!
Like absconding tides, birds elope with the sun.

A barren desert soaked in bleach.
A sickly pallor and opal touch.
Hallucinating, shattered glass falls as if the atmosphere cracked and we are invaded by emptiness black.
The brain keeps the body company.
The continent is a new born, trying to breathe.
Accepting his fate and falling asleep,
the child is woman, resting in peace.

Accepting the sleep as a blackness forcing its way in and pushing air out through heavy lungs...
And heavy are the clouds that reach so deep and smother the land in a heavy shroud.
Eves press closed and words are now visible.
The sky is an eggshell waiting to hatch.
The ground is the the, the wind, the trees,
the Earth, the water, the first..
Sculptors working the clay, carving angels and gargoyles as pixies dance to appease the leaves.
Faces that once turned to catch light,
frown and turn desperately down towards darkness.
Float to the stiff, grey Earth.

Vzduch jako voda, voda jako kámen, ptáci mizí se sluncem.

Sametové zúčtování tajně protahováno po léta
Křemeny pod nohami a křitálové léta opálů.
Vítejte, pavučiny dýchavičného utrpení.
Sněžná anafora spojuje se ve vzduchu-
Amnéza tančí skrz...
Okno, zasraně těsné, a plameny hoří...
Připomínající naivitu řádu jeho podřízenosti.

Obloha roztahující ruce, stávající se tenkou a slabou.
Kostnaté prsty pokrývají mračna, pak mění se pěsti,
přiznávající prohru. Krev uznává gravitaci,
zanechávající prázdné kosti,
dělající díry v obloze a neprostupné kleci...
jako kůže těsná, a plátna popraskána věkem.

Únikové lety a dlouhé noci jako něco opojného a probouzení ze spánku...
Tváře počítají minuty do půlnoci
sluneční duchové přicházejí políbit měsíc, dobrou noc
šedé vzpomínky pro teď. Tisícky rodin
dolů, padnou. Sněhové slzy je všechny pohřbí!
Jako ukrývající se příliv, ptáci mizí se sluncem.

Pustá poušť, smočená v bílé.
Chorobná bledost a dotyk opálu.
Halucinace, roztříštěné sklo padá do atmosféry.
láme ji a my jsme napadeni prázdnou temnotou.
Mozek stále dělá tělu společnost.
Kontinent se znovu zrodil, snažící se dýchat
Přijímá svůj osud a usíná
dítě je žena, odpočívající v pokoji.

Přijímající spánek jako temnota nutící si svou cestu
a tlačící vzduch skrz těžké plíce...
A těžké jsou mraky, co dosahují tak hluboko a zadušují zemi těžkou pokrývkou.
Večer se uzavírá a slova jsou viditelná.
Obloha je vaječná skořápka, čekající na vylíhnutí.
Země je vítr, stromy,
Země, voda, první
Sochaři pracující s jílem, vyřezávající anděly a chrliče a skřítkové tančí, aby opadalo listí.
Tváře se naposled otočily, aby zachytily světlo
svraštily se a zarmouceně se otočily k temnotě.
Plaví se k těžké, šedé Zemi.