Lenka - Tomáš Klus

Já budu tím kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,
podrážděný vším tím hemžením.

Uražen přesto toužím být uviděný,
a tak svlékám duši aspoň do půl těla
taky by jsi měla.

Jsem napůl pozér
a všechno se mi dvojí,
stojím tu bez účasti - a všechny svý části
drolím do slov chycen v pasti.

Já dobře vím,
že v sobě nic nezměním,
mezi námi stěna tenká,
nadechni se už jsi velká
Lenka.

Gavrilo,
Princip mýho
intimního světa
stačí jedna věta
a přístav potopen.

Lenka, osobní likvidační četa,
půlnoční silueta,
jak nejistá
stává pod oknem
když prší.

Jak melodie hrací skřínky
schová vzpomínky,
jež dobarvíme časem
co my dva zmůžem bez maminky
dvě snivé děti
s rozechvělým hlasem.

Lenka, náplast na bolení hlavy,
noční osvětlení Prahy,
vše skutečné,
jak říká stejně není věčné.

A když jí víno zbarví tváře,
říká "ano" bez faráře,
a kusem celofánu,
zdobí k ránu svatobránu.

Svírá mý svědomí jak zbraně,
když moje třesoucí se dlaně,
jí bloudí tělem
k místům určení.
Ne není.

Ne není jiné vysvětlení,
po ranním tlení
noční korespondence Lence
jen se koukni, svět se mění,
ale my dva
jak dotek bez chvění.

Tím končí píseň