When - Opeth

Red sun rising somewhere through the dense fog
The portrait of the jaded dawn who had seen it all before
This day wept on my shoulders
Still the same as yesterday
This path seems endless, body is numb
The soul has lost its flame
Walking in familiar traces to find my way back home
So there I was
Within the sobriety of the immortals
A semblance of supernatural winds passing through
The garden sighs, Flowers die
The gate was closed that day, But I was bound to carry on
She could not see me through the windows
In dismay, Strangest twist upon her lips
Graven face, She said my name
Once inside I heard whispers in the parlour
The gilded faces grin, Aware of my final demise
And I cried, I knew she had lied
Her obsession had died, It had died
When can I take you from this place?
When is the word but a sigh?
When is death our lone beholder?
When do we walk the final steps?
When can we scream instead of whisper?
When is the new beginning,
The end of this sad Madrigal

Rudé slunce stoupá někde v husté mlze
Obrázek vyčerpaného úsvitu, kdo ho kdy předtím viděl
Tento den plakal na mých ramenou
Úplně stejně jako včerejšek
Tato ceta se zdá být nekonečná a tělo je tak ztuhlé
Duše ztratila svůj plamen
Kráčím snámou stopou abych našel cetu zpět
Tak tam jsem byl
Ve střízlivosti nesmrtelných
Zdání neřrozených větrů vanoucích kolem
Zahrada vzdychá, Květiny umírají
Ten den byla brána zavřená, ale já byl odhodlán pokraovat
Nemohla mě vidět skrz okno
Ve zděšení nejpodivnější pokroucení na jejích rtech
Zkamenělá tvář, řekla mé jméno
Jak jsem byl uvnitř slyšel jsem šepot v hale
Pozlacené tváře se přetvařují, obajíc se mého posledního soudu
A já plakal, věděl jsem že mi lhala
Její posedlost zemřela, zemřela
Kdy tě odsun můžu vzít?
Kdy je slovo jen povzdch?
Kdy je smrt náš osamocený divák?
Kdy kráčíme naše poslední kroky?
Kdy můžeme křičet místo šeptání?
Kdy je nový začátek,
Konec tohoto smutného Madrigalu