Through Infectious Waters (A Sickness Elegy) - Draconian

This flesh holds me captive and in quest of liberation...
As the sheep flock in the dissonance, I tread in dissent.
To the piercing light that sears our hearts;
To the sickness that plagues our spirits...
I cannot revere in this blind acceptance and falter in my comprehension.
Forfeit my injured soul, this affliction I respire!
Heal this restless spirit - that bestowed naught.
Heal this heart that approached the world, as I relegate - I consign!
Heal my heart, my weeping soul...
I consign this putrid flesh.
Nothing here, nobody there...
Erroneous illness shouting.
The outcry reviles this tattered soil...
Drowning the world in filth and distortion.
Forfeit my injured soul, this affliction I respire!
Heal this restless spirit - that bestowed naught.
Heal this heart that approached the world, as I relegate - I consign!
Heal my heart, my weeping soul...
I consign this putrid flesh.
I'll leave my conscience to die.
A barrenness of dreams and anticipation;
Life and hope shrivel into the void.
Heal this heart that approached the world, as I relegate - I consign!
Heal my heart, my weeping soul...
I consign this putrid flesh.
In this pantheon of sorrow,
We are everything, yet nothing!
And as long we're breathing,
The burden devoid of conclusion!
Unaided I slither - ravaged, silent and alone.
I smolder in anxious strife; I decline these exhausted remnants of decay.
The world is coming to an end; a vast ocean of disease...
All hope is lost... or perhaps this is the cradle of salvation.
I must tranquil these turbulent waters.
No more expressions shall leave my trait...
No further words shall be spoken.
This illness they conceived broke my tired wings.

Toto tělo drží mne zajatého a já pátrám po osvobození…
A stádo ovcí v nesouladu, šlapu v rozporech.
Pronikavé světlo, co vysušuje naše srdce;
Nemoc, co viní naše duše…
Nemohu uctívat v tomto slepém zajetí a zajíkat se pochopením.
Potrestej mou zraněnou duši – utrpení, co vdechuji!

Vyléč toho neusínajícího ducha – věnuj ho nicotě.
Vyléč to srdce, co přiblížilo se světu, jak jsem jej vykázal – svěřil jsem!
Vyléč mé srdce, mou kvílející duši…
Svěřil jsem to shnilé maso.

Nic tu není, nikdo tu není…
Klamná choroba křičící.
Výkřik bičuje tu otrhanou zemi…
Topím svět ve špíně a distorzi.

Potrestej mou zraněnou duši – utrpení, co vdechuji!
Vyléč toho neusínajícího ducha – věnuj ho nicotě.
Vyléč to srdce, co přiblížilo se světu, jak jsem jej vykázal – svěřil jsem!
Vyléč mé srdce, mou kvílející duši…
Svěřil jsem to shnilé maso.

Opustil jsem mé svědomí, abych zemřel.
Neúrodnost snů a předvídání;
Život a naděje zvrásnili nicotu.

Vyléč to srdce, co přiblížilo se světu, jak jsem jej vykázal – svěřil jsem!
Vyléč mé srdce, mou kvílející duši…
Svěřil jsem to shnilé maso.

V tomto slavíni smutku.
Jsme vše, kdepak nic!
A dokud dýcháme,
Břemeno zbaveno cíle!
Bez pomoci jej vleču – zpustošeně, tiše sám.
Dým v úzkostlivém sporu; odmítnu tyto vyčerpané zbytky úpadku.
Svět přichází k svému konci; obrovský oceán nákazy…
Všechna naděje je ztracena… nebo možná je toto kolébka záchrany.
Musím upokojit ty rozbouřené řeky.
Žádné vyjádření neopustí mou zvláštnost…
Žádné daleké světy nebudou vyřčeny.
Choroba, ta nejspíš zlomí mé unavené křídla.